ČLOVĚK POTŘEBUJE TAKY VYDECHNOUT...
- Vladislava Vachuška
- 27. 8.
- Minut čtení: 4
VÍM ŽE SE NA FB DLOUHÉ ČLÁNKY NEJSOU "IN"..... ale web je s tím v poho :)
Sdílím delší pojednání skrze úryvek z knihy Therese Bertheratové
TĚLO -DŮM MÉHO ŽIVOTA - samouzdravování a antitělocvik.
Ani nevím, kde a kdy se mi tato útlá knížka dostala do ruky...ale mám ji doma již pár let...a až nedávno jsem se do ní začetla a v úžasu zjistila, že to, co popisuje, již téměř 5 let praktikuju a místo paní E. se v mém životě objevily postupně 2 ženy - Míchaela Cusanová a Liz Koch, abych si osvojila velmi podobné principy a mohla je zařazovat do své každodennosti a postupně do své práce...
Je v nich jednoduchost...a přitom nesou možnost návratu, sebeobnovy, sebeléčení, návratu k dobrému rozpoložení ...a rozkvětu...a to doslova.
Kniha byla v originále vydána již téměř před 50 lety! U nás vyšla v roce 2000 ve vydavatelství Eugenika.

Teď už slibovaný úryvek:
"Paní E. nás nechává lehnout si na zem. "Nedělejte nic. Nechte jen samovolně proudit dech. To je vše." Energicky jsem se nadechla a nadmula hrudní koš. Pak jsem trochu vydechla nosem a ihned znovu nadechla.
"Při takovém dýchání zrovna neumíráte," řekla, "ale ani nežijete. Přinejmenším ne úplně."
Uvědomila jsem si, že můj problém byl stejný jako skoro všech ostatních. Nevydechovala jsem. Zadržovala jsem vzduch v plicích, které tak zůstávaly částečně roztažené a ztratily zvyk vypuzovat vzduch. Dobře dýchat pro mě znamenalo dobrý nádech, nafouknutí hrudního koše a chvění chřípí. Ve skutečnosti je ale důležitější vydechování.

Jak se ale naučit dýchat? Paní E. pohrdala oněmi rozličnými disciplínami, které spočívají ve znehybnění břicha či bránice nebo v koncentraci, jejímž následkem je při prvním rozptýlení návrat ke špatnému návyku. Dýchání musí být přirozené. To samotné tělo musí najít, nebo spíše znovunalézt dýchací rytmus, který je mu vlastní.
Proč jsme se ale ztratili svůj přirozený rytmus dýchání? Není o proto, že od prvních okamžiků života zadržujeme výdech, když máme strach nebo když si ublížíme? Později jej zadržujeme, když se pokoušíme nebrečet nebo nekřičet. Brzy vydechujeme, jen abychom vyjádřili úlevu nebo když si na to "uděláme čas".
Povrchní, nepravidelné dýchání se stává naším nejúčinnějším prostředníkem
k sebeovládání, k vyloučení všech pocitů. Dýchání které nás dostatečně neokysličuje, způsobuje, že všechny naše orgány pracují zpomaleně, a omezuje naše možnosti smyslových a citových zážitků. Až se nakonec "stavíme mrtvými", jako by naší největší starostí bylo přežít až do okamžiku, kdy to nebezpečí - ŽIVOT! - pomine. Smutný paradox. Nebezpečná past, z níž nehledáme úniku, protože si nejsme vědomi svého uvěznění.

Jak umožnit tělu, aby znovu nalezlo své tak dávno ztracené přirozené dýchání? Paní E. nás opět požádala, abychom si lehli na záda, tentokrát se zavřenýma očima. Mluvila velmi tiše, jako by nás svými slovy ukolébávala a řekla, abychom si představili své oči ne jako by vystupovaly z hlavy, ale jako by odpočívaly v očních jamkách, "jako kamínky zapadlé do vody. Počkejte, až se voda uklidní".
Uvolňovala jsem se a na chvíli se ocitla daleko od svých každodenních starostí. V tom okamžiku jsem zhluboka vydechla,. A to od tohoto výdechu, od tohoto mimovolného vydechnutí se obnovil můj normální rytmus!
Místo štědrého nádechu, skoupého výdechu a okamžitě následujícího nového nadechnutí jsem začala dýchat na tři doby.
1. nadechovala jsem
2. vydechovala jsem, tentokrát úplně,
3. mé tělo čekalo...

Čekalo s novým nádechem na moment, kdy bude znovu potřebovat vzduch.Následně jsem poznala, že tato pauza odpovídá času, který tělo potřebovalo k zužitkování zásoby kyslíku získané předchozím nádechem. Poprvé po týdnech jsem cítila hluboký vnitřní klid. Začala jsem zívat, hrozně zívat, nekontrolovatelně, jako bych měla ukojit nedostatek vzduchu dlouho potlačovaný, možná už od nejútlejšího dětství. Bezpochyby nejpozoruhodnější je, že jakmile jednou mé tělo znovu nalezlo svůj přirozený dechový rytmus, už ho stále zachovávalo. Obavy, které dříve deformovaly mé dýchání, ustoupily před autoritou mého těla, které dokazovalo, že "umí" že jedná v. mém zájmu.
Od chvíle, kdy jsem se začala dostatečně a pravidelně okysličovat, kdy moje plíce a bránice pracovaly naplno a svým jemným a vytrvalým pohybem mohly "masírovat" játra, žaludek a střeva, jsem zjistila i další zlepšení. Znovu jsem dostala chuť k jídlu. Zmizela nespavost. Lépe jsem se soustředila na studium. Cítila jsem se lépe vyzbrojena, připravena vypořádat se s novými úkoly, jejichž rozsah jsem zatím ani netušila.
Mnohem později, když jsem přemýšlela o práci a osobnosti paní E., jsem mohla ocenit, že jí její znalost těla - stroje, jak jej představují svazky Rouviera, nezabránili ještě dál, nebo - lépe řečeno - blíž. Jako lékařka s nepoužitelným diplomem mohla "praktikovat" jen na svém vlastním těle. Pochopila, že její zdraví není závislé na léčbě přicházející zvenku, ale na správném užívání těla samotného

Pokud byste chtěli ochutnat podobnou praxi, kde umožňujeme sobě = svému tělu, aby se mohlo "rozvinout" do své původnosti, zvu Vás touto cestou srdečně na své stránky https://www.vladkavachuska.cz/nabidka k prohlédnutí podzimní nabídky setkání a cest - ve všem co nabízím je tato medicína obsažena.
Těším se na setkanou...
Ať se máme
VV
Citace z knihy: : Tělo - dům mého života. Samouzdravování a antitělocvik.
Naučte se starat o své tělo jako o svůj dům
Fotografie: Vlaďka Vachuška, Martin Vachuška, Michaela Parida



Komentáře